Moje setkání se smrtí.

 

Smrt je v životě novodobého člověka přijímána s obavami a zármutkem. To je pochopitelné, pokud se podíváme, jaký přístup máme ke smrti obecně. Od malička jsem chápala smrt jako něco špatného, něco, čeho se musím bát.

Moje maminka, měla vždy konkrétní reakci, pokud se vtipkovalo o smrti. Reagovala vždy s předsudkem, že se o smrti nežertuje. „To neříkej, to není legrace“. To samozřejmě musí zanechat stopu v každém člověku.

Musím se ještě přiznat k tomu, že jsem fakticky nikdy neviděla mrtvého člověka. Je to velmi zvláštní, když si uvědomíte, že je mi už pře 50 let. Přijde mi to téměř nemožné, ale taková je realita.

Smrt v mé blízkosti

V listopadu roku 2020 mi zemřela babička, měla 94 let. Velmi jsem ji milovala. Několik posledních let byla připoutána na lůžko. Starala se o ni moje úžasná maminka. Nebylo to pro ni lehké.

Velmi jsem chtěla být s babičkou, když naposled vydechne, držet ji za ruku, když bude odcházet. Bohužel se to nepodařilo. V tomto zvláštním systému, není možno ošetřit člověka na lůžku v jeho známém prostředí a babička musela být hospitalizována kvůli dekubitu. Z nemocnice se už nevrátila.

Sny o smrti

Mnohokrát jsem se se smrtí setkala ve svých snech. Sny o smrti se mi stále vrací, po celý můj život v nejrůznějších podobách. Jednou se mi utopil partner ve vaně. Jednou se v jiné vaně utopil náš pes. Nejhorší pocit jsem měla ze snu o smrti, kdy se utopil můj syn.

Ještě vám musím říct o svých snech. Někdy, když se probudím, nevím, zda to byla skutečnost nebo sen. Moje sny jsou barevné, plné konkrétních osob, známých i neznámých. Takže reakce a pocity jsou stejně skutečné, jak barevný je konkrétní sen.

Všechny moje sny o smrti se jednoho dne uzavřely. Měla jsem sen o své vlastní smrti. Mnohokrát se mi zdálo, že je můj život ohrožen. Někam jsem padala, nebo mě někdo honil. Ale nikdy jsem fakticky neumřela. Až v tomto konkrétním snu.

Mnoho mých snů je o vodě, a o potopách. Vidím velkou vlnu valící se přes kopce. Vždy je to s pocitem, že můžu něco dělat, můžu se zachránit, a jen se dívat, jak se voda někde zastaví. Smrt v těchto snech nemá místo.

Jeden sen o vodě byl jiný. Byl to sen, kdy jsem poprvé prožila svoji smrt. Sen začínal takto. Jela jsem po silnici v autě jako spolujezdec. Řidič byl neznámý člověk. Okolí bylo prázdné, rozlehlé a před námi ve velké dálce byly kopce.
Náhle jsem viděla přes ty kopce přicházet velkou vlnu. Jako by hory rostly. Obzor potemněl a velmi rychle se přibližoval. Obrovská vlna byla po celém horizontu a já jsem v tu chvíli věděla, že je konec.
Končíme všichni, v těchto tělech, na tomto světě.

V okamžiku mě napadlo, že se nestihnu rozloučit se svými milovanými. V duchu jsem se začala loučit s každým zvlášť. Každému jsem řekla, jak ho miluju a děkuju, že jsem tento život mohla prožít s ním. Poprosila jsem všechny bytosti, kterým jsem kdy ublížila o odpuštění. Věděla jsem, že už nejde udělat nic pro záchranu, a pokorně přijala blížící se smrt.

Voda náhle vzala úplně všechno. Nevím proč, ale věděla jsem, že opravdu všichni moji blízcí, mají stejný osud. Všichni se utopíme. Věděla jsem, že nemá smysl cokoliv podnikat, pouze přijmout to co přichází.

Pocit, který náhle přišel, byl neuvěřitelně uklidňující, nepopsatelně nádherný.

Hrozba smrti

Dnes, když se hovoří o smrti v souvislosti s vymyšlenou hrozbou nebo s konkrétní situací, není mi líto těch, co odchází. Vím, že to tak má být a je to pro ně dobré.

Velmi soucítím s pozůstalými, kteří jen stěží mohou přijmout nastalou situaci, bez zármutku. Zármutek patří k emocím, které si máme prožít. Přes zármutek dosáhnout pochopení a přijetí.

Smrt jsem si prožila pouze díky snu, přesto se jí nebojím. Vím, že toto tělo není nesmrtelné. Díky tomu jsem pochopila, jak důležitý, je pro mě přítomný okamžik. Jak důležitý je život, tady a teď.

Jak málo záleží na tom, jak a kdy odejdu. Může to být v další vteřině, ale může to být za padesát let. Na tom nezáleží. Velmi mi však záleží na tom, jak tuto vteřinu nebo celých padesát následujících let budu žít.

V posledních dvou letech panuje na celém světě zvláštní stav. Mám pocit, jako by lidé na celém světě bojovali proti smrti. Nějaká síla uskutečňuje svůj záměr, zatím nikdo přesně neví jaký.

Vznikají různé teorie, které jsou následně ihned zpochybňovány. Je to ostatně pochopitelné, jsou to pouze dohady, které vznikají z různých informací.

Můžeme tvrdit, že jsou pravdivé, ale je to zase jen tvrzení. Dokud se ten, kdo spustil tuto vlnu strachu a manipulace nepostaví před celý svět a svůj záměr popravdě narovinu všem neřekne, nikdo nebude znát pravdu.

Osobně se však domnívám, že už je vlak příliš rychlý, a nepůjde jen tak, jedním přiznáním pravdy zastavit. Možná by byl tvůrce snažící se o projevení pravdy umlčen. Ale to je opět pouze moje domněnka.

Co je v této situaci zjevné a nepopiratelné? Jde o využili obecného strachu ze smrti. V této celosvětové manipulativní situaci, smrt hraje hlavní, zápornou roli.
Systém hraje roli kladného záchranáře. Spasitele všech bytostí na tomto světě. Pomocí kouzelného proutku (vakcíny), vyhraje boj se smrtí. Smrt tak prohraje a zcela vymizí.

Lidé jsou tak paralyzováni a oddaní této myšlence, že se přestávají ptát. Pouze, jak omámení nějakou drogou interpretují tvrzení, jež jim byla do úst vložena médii. Všichni se těší na kouzelný lék, až bude smrt úplně vyhlazena za světa.

Je to velmi zvláštní z mého pohledu nepochopitelná situace. Většina bytostí na tomto světě je ochotna podrobit se restrikcím, přestat normálně žít jen proto, že chtějí žít. Stojí takový život za to? Nebo raději odejít se zdviženou hlavou, jako Jánošík nebo Jan Kozina?

Možná se mnou nebudete souhlasit. Vždy v historii byla většina oddána pánovi a jen zlomek lidí byl ochoten raději zemřít, než by žili pod tlakem a nadvládou chamtivosti. Vždy byla smrt ten strašák, kterého se lidé báli a díky tomu byli ovladatelní.

Toto byla pouze úvaha o použití strachu ze smrti jako nástroje k ovládání masy lidí. Tak to vidím já, ale vnímám kolem sebe tisíce jiných názorů na tuto zvláštní hru. A jsem si vědoma, že mohou být správné.

Co s tím naděláme?

Miluju tento život. Ohromně mě baví všechno, co dělám. Miluju svoji rodinu a své přátele, vlastně miluju všechny lidi, bez ohledu na to, čeho se bojí a jak žijí. Každý má svoji cestu, kterou putuje po tomto světě a já to respektuji.

Co můžeme dělat se situací, která se nám nelíbí, která ohrožuje naši svobodu? Ráda bych tuto otázku upravila. Co s tím můžu dělat já? To je podle mě jediný návod na řešení této zapeklité situace.

Každý sám za sebe. V klidu a bez boje, neboť tlak způsobuje protitlak. Boj prodlužuje válku.
Pracovat se strachy, žít v přítomnosti. Žít podle své pravdy s otevřeným a laskavým srdcem. Možná je to naivní představa, ale věřím, že laskavá bytost s otevřeným srdcem, nemůže nikomu vědomě ubližovat.

A to je moje cesta, každý člověk má tu svoji, a to respektuji. Každý si může vybrat tu svoji cestu, podle svého srdce, podle své pravdy, podle svých strachů, a zejména podle svého strachu ze smrti. Ráda bych se u všech lidí přimluvila, za respekt k těm, kdo to mají jinak.

Buněčná smrt

Napadá mně ještě jeden příklad smrti v životě. Lidské tělo je neustálým procesem umírání a zrození regenerováno. Jsou tak opravovány poškozené a spotřebované části těla. Dokážete si představit, co by se dělo v těle, kdyby se pouze rodily nové buňky a ty staré zůstávaly? Taková toxicita by tělo zahubila.

Na tomto základě vzniká nemoc, které říkáme rakovina. Zhoubné bujení buněk tvoří v těle útvary, jež tělo nakonec zahubí. Možná je jedním z důvodů tohoto bujení strach ze smrti. Možná, si tím sami brzdíme regeneraci a navozujeme stav nemoci. Je to pouze domněnka, ale dává smysl.

Není toto pádný důvod, začít pracovat se svým strachem ze smrti?

Jsem pokorná k životu, tady a teď

Pokud moje cesta tady skončí, přijmu tuto skutečnost s pokorou. Vím, že ta chvíle přijde. Ale dokud žiju budu o své tělo a jeho zdraví pečovat sama. Možná to máte jinak, a to je v pořádku. Každý si nese důsledky svého rozhodnutí sám.

Pečuju o své tělo, jak nejlépe umím, nechodím k lékařům na žádné prohlídky. Nevidím k tomu důvod. Když se o tělo dobře starám, nepotřebuju, aby mi ho někdo prohlížel. Nikdo není v mém těle, jen já a já nejlépe vím, jak se mu daří.

Prevence proti nemoci, je podle mě vědomý život. Vědomě jíst, vědomě se hýbat, vědomě komunikovat. Respektovat své okolí nikoho nesoudit. Dělat vše, jak nejlépe umím s radostí a láskou.

Přeji vám, abyste si ve svém životě vybrali tu správnou cestu. Nemůžu dělat víc pro to, abych vám pomohla.

Dělám nejlépe, jak umím vše, abych umřela s úsměvem na rtech.

Dělám to, co mně baví a snažím se vás inspirovat, třeba knihou Cesta je zdravý životní styl, kterou najdete tady.

Jsem lektorka pohybových aktivit, které vedu pomocí principů Jógy. Pomáhám lidem najít cestu k jejich zdravým tělům, aby si uvědomili že, "Tělo je chrám pro duši, je to nejdůležitější, co na tomto světě máme". Můj příběh si přečtete zde , Přidejte se do komunity lidí na stejné vlně
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Nakrmte své tělo láskou
  • Webinář Zdarma Nakrmte své tělo s láskou
  • eBook Zdarma -Toužíte vidět lépe? 4 jednoduché kroky jak zlepšit zrak

    Klikni na obrázek a přečti si víc.

  • Audio ukázka knihy Cesta je zdravý životní styl Zdarma
  • eBook – Cesta je zdravý životní styl
    Kniha o stravě, pohybu a změně životního stylu.

    Klikni na obrázek a přečti si víc.

  • Chcete se stát dobrým trenérem
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na facebooku: