Pobyt ve tmě

Nastal ten správný čas.

O pobytu ve tmě jsem poprvé slyšela od kamaráda před mnoha lety. Tenkrát jsem si říkala zajímavé, extravagantní, to bych nedala. V posledních letech přicházely tyto informace čím dál častěji, ale stále to bylo téma pro mě velmi vzdálené.

Rok 2020 byl od začátku jiný

Byl velmi hektický, jako rozjetý rychlík. Byl rokem jedna v další etapě mého podnikání. Otevřela jsem s kamarádkou novou tělocvičnu na jógu. Všechno bylo nové.

Podnikání ve dvou po dvaceti letech, neřešit vše sama, mít po ruce někoho na koho můžu a dokonce musím přenést část kompetencí. Mnoho nového, mnoho práce na sobě. A najednou prudký náraz, vše se zastavilo.

Čas pro osobní rozvoj

Naučit se nepracovat, nebo alespoň ne tak, jak jsem byla zvyklá. Zastavení nastartovalo nové možnosti, učení se novým dovednostem. Zastavení nastartovalo velkolepou transformaci všeho a všech.

Rychlost změn, které následovaly byla opět šílená. Každý den něco nového, nové informace. Nebylo možné cokoliv naplánovat.

I v totálnímu chaosu si najdeš řád

Je neskutečné, jak rychle je člověk schopen se přizpůsobit. Moje práce vyžaduje častou změnu, takže jsem se docela rychle adaptovala.

Neustálá touha něco objevovat a chuť učit se, našla v tomto chaosu úrodné pole. Využít nové technologie a možnosti on-line prostředí, bylo velmi zajímavé. Dělat změny v sobě a poznávat sebe, bylo úžasně dobrodružné.

Najednou mi pobyt ve tmě připadal jako dobrý nápad a možnost posunout se dál. Zjistila jsem, že je mnoho možností pobytu ve tmě. Vybrala jsem z užšího výběru tří, podle svých pocitů.

S velkou podporou mého syna, jsem se v září 2020 vydala na cestu do Tmy. Děkuji mu za to.

Měla jsem možnost přečíst články, na co se mám připravit, co můžu očekávat a další informace. Abych pravdu řekla, nechtěla jsem vědět co mám očekávat, chtěla jsem si to prožít sama, bez očekávání.

Takže jsem si přečetla pouze co s sebou. A věděla jsem přibližně jakým směrem se vydat, starost o cestu jsem svěřila synovi.

Vzala jsem si pouze kytaru, potřeby pro malování. Osobní potřeby, něco na cvičení a pyžamo. Nic víc nebylo potřeba.

Očekávání jsem neměla, jak už jsem řekla, ale měla jsem malou představu, co bych chtěla týden ve tmě dělat.

Ano vybrala jsem si tu možnost, být ve tmě týden. Cítila jsem, že je to akorát a že tři dny by nestačily.

Jaká byla moje představa?

Každý den si zacvičím svoji oblíbenou Ashtangu, budu pozorovat své myšlenky a pocity svého těla. Mimochodem, měla jsem v úmyslu seznámit se se svou nepokojnou myslí a naučit se ji zklidnit.

Nějaký čas jsem se o to již snažila, ale tato práce je v běžných pracovních podmínkách velmi těžká. Proto jsem se domnívala, že bez vnějších vlivů, bude moje mysl lépe ovladatelná.

Možnost pracovat na mé ženské energii.

Byly tam dva domky. Jeden byl určen pro harmonizaci ženské energie a druhý pro mužskou energii. Abych řekla pravdu víc se mi líbil ten pro mužskou energii, vím však, že potřebuji rozvíjet tu ženskou, a tak jsem šla do ženské energie.

Neměla jsem absolutně žádnou představu, jaký význam pro mě bude toto rozhodnutí mít, přesto, že původní záměr to nebyl.

Přivítala mě milá, éterická bytost, ze které plynula něžnost a vnitřní ženská energie. Byla jako víla na obláčku, kolem ní se neustále pohyboval čtyřletý chlapec, který všemi svými schopnostmi vyžadoval plnou pozornost.

Žena byla stále klidná a trpělivě synovi odpovídala a mezi tím povídala, jak si mám uvařit čaj, na co si mám dát pozor, kdy mi přinese jídlo. Co mám dělat, kdybych potřebovala její konzultaci a další technické informace a rady.

Bylo to neuvěřitelně uklidňující a já jsem věděla, že ji potřebovat nebudu, že mi tam bude dobře. Taky to tak bylo, celý týden jsem si její konzultaci nevyžádala, nebylo zapotřebí.

Zabydlovací rituál

Vybalila jsem si všechny věci a dobře jsem si zapamatovala, kde jsem co, dala. Určila jsem všemu přesné místo od kytary až po gumičku na vlasy.

Je to velmi důležité, neboť jakmile se setmí, už nic, co nemá přesně určené místo, nenajdete. Je také důležité dát to pak po použití opět na své místo. Jinak jste si to brali zbytečně, najdete to pak jedině náhodou.

Následovala prohlídka okolí. Krásné klidné místo, starý mlýn, přebudovaný na penzion venkovského stylu, momentálně bez hostů.

V zadním prostoru zahrady byly dva hliněné domečky z toho jeden se na týden stal mým útočištěm. Kolem běhaly slepice a kohout, super alespoň budu vědět, kdy je ráno, napadlo mně.

Nádherná prostorná zahrada upravená s nedbalou elegancí, což jí přidávalo na přírodní kráse.

Nabita dojmy jsem se usadila do křesla ve svém novém domečku a čekala až přijde večer, paní zaslepí malé kulaté okýnko okenicí a já uvidím světlo až za týden.

Cítila jsem přicházející klid. Netušila jsem, jak budou dny a noci, které splynou v jedno, probíhat.

Jediný kontakt s vnějším světem

Večer paní přinesla v termoskách jídlo, to se pak opakovalo s tím rozdílem, že jídlo přistálo za dveřmi vždy odpoledne.

Vybrala jsem si jako stravu, očistnou kúru, protože úplný půst už jsem cítila jako mnoho stresu najednou.

Udělala jsem moc dobře, rýže, pohanka a teplá zelenina, byla lahodná chvíle v temném čase. Ke svačině bylo k dispozici ovoce na pití voda s citronem nebo čaj.

První večeře, pak jsem chvíli ještě seděla a pozorovala tmu. Je to velmi zajímavé, když nic nevidíte. Zvykala jsem si na ten pocit a pozorovala ho. Unavená z toho očekávání a pozorování jsem si lehla do postele a pomalu usnula.

Paní víla říkala, že někdo spí i tři dny, no já určitě nejsem tak unavená, abych spala tři dny říkala moje mysl. Můžu zodpovědně říct, co mysl myslí, tělo nezajímá.

Opravdu jsem spala téměř dva dny. Vzbudila jsem se pouze na jídlo a po jídle jsem nemohla udržet oči a musela jsem zase spát. To byly taky jediné dva dny, kdy jsem spala v posteli.

Další den jsem vstala, asi bylo ráno, tak nějak jsem se podle přísunu potravy orientovala. Věřím tomu, že pokud bych byla ve tmě déle, ztratila bych pojem o čase úplně, jako Robinson, musela bych dělat čárky. 

Ten den, jsem si zacvičila Ashtangu, moji oblíbenou jógu, která mi vždycky udělá dobře, cítím se po ní jako znovu zrozená.

Za normálních podmínek ano, ale tady to bylo jiné. Zacvičila jsem si a chvíli mi bylo dobře.

Najednou jsem však začala cítit palčivou bolest v kyčelní oblasti. Jako bych seděla zadkem v čilli papričkách, celá pánev jako v jednom ohni.

S malými přestávkami mně tato transformační prudká bolest provázela celým zbývajícím časem ve Tmě.

Je to docela příznačné, že zrovna pánev, první a druhá čakra. Uzemnění, sebeláska. Znám spoustu pozic, které pomůžou ulevit bolesti, a tak jsem tyto jin jógové pozice prováděla.

Zůstávala jsem v nich dlouhou dobu, možná třicet minut, čas nehrál roli pouze pocity. Ulevilo se mi bolest přešla, hurá.

Myslela jsem si, že je to pouze nějaký chvilkový problém, možná z dlouhého spánku. Omyl, ne ze spánku, ani chvilkový.

Postupně jsem pochopila, že záměrem mého těla bylo probudit v sobě ženu a že do této vnitřní práce nepatří síla, ale naopak jemnost, trpělivost a laskavost. Řekla jsem si, že vynechám jeden den Ashtangu a bude to dobré.

Tak jsem udělala, další den jsem vynechala a pak ji opět praktikovala, řekla jsem si, že budu dávat extrémní pozor, abych byla jemná, nic netahala, ani známka násilí.

Tak jsem taky lekcí proplula a bylo mi krásně, až do chvíle, než jsem vstala z Šávásany. Najednou stejná, ještě intenzivnější bolest. „Tak, kdy už ti to konečně dojde“, křičelo na mně moje tělo. „Říkám žádná síla, slyšíš“?

Opět celý kolotoč znovu jemná Jin jóga, dlouhé výdrže, dýchání, úleva. Teď už vím, žádná síla, nic jen něha, jemnost.

Nemohla jsem už vůbec ležet v posteli, po chvilce se dostavila stejná bolest, jako po cvičení Ashtangy a já musela opět uvolňovat.

Ustlala jsem si na zemi, to docela šlo. Spánek se už nedostavil v takové kvalitě jako první dva dny. Spala jsem jen po chvilkách. Zůstala jsem ležet na zemi, až do konce pobytu, mé tělo postel úplně odmítalo, nemohla jsem na ni ani sedět.

Chvíle bdění

Když jsem nespala, pracovala jsem s myslí, pocity a představami. Bylo to neuvěřitelně zajímavé a poučné.

V tomto ohledu jsem udělala velký kus práce, ale nebudu z pochopitelných důvodů popisovat podrobnosti, jsou to velmi niterné osobní zkušenosti.

V závěru jsem měla pocit, že moje vnitřní žena, vnitřní muž i vnitřní dítě přestali bojovat a jsou spolu v míru.

Občas jsem hrála na kytaru, na šamanský buben na tibetskou misku, zpívala mantry, křičela (to mi moc nešlo), zatančila, malovala, chodila sem tam, vařila čaj, umývala hrnek, sprchoval se studenou vodou, čistila zuby.

A pak byla v úplném klidu a míru a, pozorovala. Tma se dala krájet. Někdy jsem měla pocit, že je světlo a dávala si ruce před obličej, jestli neudělají stín. Neudělaly, byl to jen pocit.

Vzala jsem si s sebou vidličku na ohýbání. Byla jsem na jedné přednášce o kvantovém léčení, kde jsme na demonstraci síly mysli, ohýbali vidličky a lžíce.

Moc mi to nešlo, ale nakonec se mi to podařilo. Zvláštní pocit, který chcete zažívat častěji. Tehdy se mi podařilo na chvíli vypnout mysl a tu sílu vložit do ohnutí vidličky, šlo to lehce, skoro samo.

Toužila jsem ten pocit zažít znovu, předposlední den jsem tedy vytáhla vidličku a pokusila se ji ohnout. Posadila jsem se do jógínského zkříženého sedu, ztišila svou mysl a chtěla vidličku ohnout, najednou mnou projela obrovská bolest a je to tu zpátky.

Tělo křičí,“ nerozumíš tomu, co ti říkám? Žádná síla, nic.“ Ohýbání vidliček je v mém pojetí evidentně záležitostí Ega. Zatím.

Takže opět omluva tělu, a jin jóga. Pak už jsem byla hodná, žádná síla, nic. Kolikrát člověk musí dostat přes prsty, aby poslechl?

Kolik bolesti musí zažít, aby prozřel? Ano vybrala jsem si čas na jemnost, a do něho nepatří síla, už to chápu.

Postupný návrat do reality.

Poslední den jsem vstala a pozorovala svítání pomalu se rozednívalo a já vyšla ven. Trošku se mi točila hlava. Ptáci se probouzeli, na nebi svítily ještě hvězdy, zdálo se mi, že jsou větší jasnější a že jsou blíž.

Celá zahrada zkrásněla, vnímala jsem ji všemi smysly. Pozorovala jsem, jak přichází den. Viděla, jak vychází slunce. Všechno bylo tak zázračné a krásné.

Vrátila jsem se do domečku, snědla poslední snídani, uložila svoje věci, a ještě chvíli rozjímala nad zážitkem, který jsem právě prožila.

Rozloučila jsem se s paní vílou a jejím usměvavým manželem. Obraz té ženy mně provázel ještě několik následujících dní. Zvláštní, uklidňující pocit.

Nyní nastal čas svoji zkušenost vložit na papír. Jestli bych to chtěla zopakovat? Ano, určitě. Tentokrát bych chtěla vyzkoušet druhý domeček a podívat se zblízka na svou mužskou energii, možná by taky potřebovala trošku péče.

Na tuto zkušenost je potřeba se trošku připravit. Až bude vaše tělo a duše připravena, samo si řekne a pak si to užijete. Pak všechno uvidíte jasněji.
přidávám odkaz https://www.vetme.cz/

Domnívám se, že to byla další zastávka na mé cestě ke zdravému životnímu stylu. Stejný název jsem před časem dal své první knížce eBooku a nyní také Audio knize. Jestli vás toto téma zajímá víc najdete tady